Jak jste zjistil, že máte roztroušenou sklerózu? Můžete nám přiblížit své pocity?

Že mám roztroušenou sklerózu jsem zjistil už v roce 2003. Když jsem hrál svůj milovaný basketball, často se mi rozostřovalo vidění. Představte si to třeba tak, že máte brýle a jedno sklíčko máte zamlžené. Díváte se oběma očima, takže vidíte rozostřeně. Když jsem se dozvěděl krutou diagnózu, nejvíce mi pomohl můj oblíbenec Stephen Hawking, který jednou řekl:I když je život sebesložitější, vždycky existuje něco, co člověk může udělat a dosáhnout v tom úspěchu. Dokud existuje život, existuje naděje.

Co Vás motivuje nyní?

Nyní mi nejvíce pomáhá představa, že mohu být vzorem pro ostatní lidi na vozíčku. V tom mi pomáhá i projekt Domovenka. Díky Domovence mohu cvičit a zlepšovat se i díky pomoci dárců. Jejich 290 korun pomůže mne statním klientům Domova rehabilitovat a posouvat se tak k lehčímu, samostatnějšímu životu. Rád to přirovnávám k útratě v hospodě. Dám si šest piv nebo pomohu bližnímu svému? Pro mě je volba jasná.

Jste duší cestovatel. Vaše první cesta vedla do Santiaga de Compostela. To už jste byl na vozíku. Jak jste to dokázal?

Na vozíku jsem jel z toho důvodu, že když jsem přemýšlel nad významem slova poutník, tak se mi v hlavě urodila myšlenka, že poutníci, jsou vlastně sekta sadomasochistů (směje se). Chodí, neustále se usmívají, a přitom mají nohy samý puchýř, ale pořád zvesela jdou. Přišlo mi to zvláštní. Chtěl jsem poznat, co zažívají a proto jsem si vybral Santiago de Compostela.

A abych předešel puchýřům, cestu jsem odjel na vozíku. A to především díky týmu, který šel se mnou, v čele s Petrem Hirschem. S Petrem jsem se přátelil již předtím, velmi mi pomohl a jsem nejen jemu vděčný, že mi umožnil dostat se až ke katedrále v Santiagu.

Vaše zatím poslední cesta vedla, ještě před konfliktem, do Černobylu. Co Vás k tomu vedlo?

Černobyl mě oslovil, protože když 26. dubna 1986 v 0:23 ráno našeho času vybuchl čtvrtý reaktor, bylo mi necelých šest let. Dlouho jsem si mylně myslel, že moje nemoc souvisí právě s radioaktivním spadem, který zasáhl téměř celou Evropu. V mnohých videích jsem viděl, že se Černobylská příroda postupně obnovuje a viděl v tom zásah božího zázraku a chtěl u něj být. Proto jsem se vydal na Ukrajinu.

Z cesty vznikl dokumentární film Černobyl na kolečkách. Co bylo na natáčení nejnáročnější a co naopak nejkrásnější?

To je hodně záludná otázka. Nejnáročnější pro mě byl bezpochyby výstup na Hoverlu, nejvyšší horu Ukrajiny, která má 2061 m.n.m. Když se se mnou členové výpravy doslova táhli do kopce, viděl jsem jejich pocená záda. Věděl jsem, že to nedopadne dobře, že nemůžu vyjet až nahoru. Nejen kvůli nim. Bylo mi jich velmi líto, když mě tahali přes půlmetrové kameny. Občas museli celý vozík vzít a poponést. Cítil jsem vůči nim obrovský respekt. Jsem nesmírně vděčný, že jsem díky nim na Ukrajině mohl prožít to, co jsem prožil.

Můžete tedy shrnout poselství filmu?

Poselstvím filmu by mělo být asi to, že na vozíku život nekončí a dokud člověk žije, měl by si užívat. Užívat čehokoli i přes hendikep. Stačí mít pár přátel, kteří Vám pomohou a můžete dosáhnout čehokoli chcete.

Podpořit ostatní nemocné roztroušenou sklerózou můžete pomocí Domovenky i Vy! Pomozte jim k větší soběstačnosti. Stojí to za to. 

Děkujeme!