jak stateční jsou nemocní a zda bychom se od nich my, "zdraví" neměli učit. Když mě potkáš na ulici, nepřehlédneš elektrický vozík. Pokud se potkáme ve společnosti, třeba ti při mém úsměvu neunikne ochrnutý lícní nerv. Co ale neuvidíš, jsou hrsti léků, které denně polykám, abych si alespoň z části ulevila od nikdy nekončících bolestí a křečí.

Nic z toho bych nepřála ani svému nepříteli. Jednu nerozpoznatelnou část svého každodenního boje Ti přece zprostředkovat mohu. To jak mé oči vnímají okolní svět. Jen díky speciálně upravených sklům vidím alespoň …….malý průzor. Připadá Ti to neskutečně málo?

Neprotestuji a přece jsem i za to „málo“ vděčná.

Při atakách nemoci totiž umí být i hůř….